Psí spřežení

Napsala Sabina

.. Bílá pláň a po ní se žene psí spřežení. Jiskřící sníh odletuje od psích tlapek. Na saních tažených psy stojíte Vy a užíváte si ten zvláštní pocit, který prožívali v minulosti polární lovci, objevitelé polárních krajin nebo zlatokopové pachtící se za zlatem…

Naše první reportáž v rámci projektu Mládež v akci začala psím vytím. Vydali jsme se totiž vyzkoušet jízdu se psím spřežením. Na akci za musherkou Janou Henychovou do Jizerských hor vyrazila Sabina, Adéla, Lukáš (za kamerou a foťákem) a Lucka (na vozíku). Paní Jana nás hned vpustila do výběhu, kde má 23 nádherných husky a k tomu 4 štěňátka. Nejdřív jsme psy museli nakrmit. Oslovíte ho jménem, pak mu dáte misku s krmením na boudu a on si pro to sám vyskočí. Pak nám paní Jana ukázala, jak se obléct do postrojů, předvedla nám, čím se brzdí sáně a po teorii přišla praxe. Psi byli nedočkaví a těšili se, až s námi vyběhnou ven. S Adélou jsme dostaly každá svoje saně a psy, Lucka, protože je vozíčkářka jela v doprovodu paní Jany. Trochu nás překvapilo, že smečku pořídíme úplně samy, ale aspoň to byla výzva. Psi se hnali vpřed a my se měly snažit je řídit, ale spíš jsme byly rády, že se držíme a tak se nějak řídili sami. Paráda – adrenalin! V duchu jsem si zpívala Severní vítr je krutý a připadala jsem si jako na Aljašce, když za sebou slyším Adélino volání. Zapadla a psi se do sebe zamotali. No a i tohle se může stát. Kus cesty pak sáně místo psů odtlačila sama. Řídit psí spřežení není úplně jednoduché, ale rozhodně to stojí za to. Byl to opravdu úžasný zážitek! Byla jsem naprosto nadšená. Po jízdě jsme psi odstrojili a popovídali si s paní Janou Henychovou. Je to několikanásobná mistryně České republiky v mushingu, což jsou závody psího spřežení. Taky je dvojnásobná mistryně Evropy a jako první Češka se zúčastnila nejnáročnějšího Evropského závodu v Norsku, který měří 1000 kilometrů. Je první ženou, která tento náročný závod dokončila. Takže jsme si zajezdily vlastně se slavnými psími závodníky! Palec nahoru, byl to super zážitek a rozhodně doporučujeme. Více se o jízdách se psím spřežení u paní Jany Henychové dovíte zde: www.huskies.cz, kde naleznete i ceník.

Napsala Lucka - psí spřežení očima vozíčkářky

Také jste v dětství četli knížky Jacka Londona? Také jste někdy zatoužili po tom, vyzkoušet si tento život? Aspoň na chvíli? Tak tady máte možnost….

Když jsem dostala nabídku na jízdu se psím spřežením, byla jsem opravdu ráda, protože jsem si to chtěla vždycky vyzkoušet. Tak jsem vyrazila směr Horní Maxov za paní Janou Lovette Henychovou, která chová momentálně 23 sibiřských husky.

Paní Henychová nás hned dovedla do velkého výběhu pro psy, kde měl každý svoji boudu. Jak nás celá smečka zaznamenala, začali pořádně štěkat, protože chtěli abychom jim dali nějaký pamlsek, ale to jsme se nejdřív museli domluvit s majitelkou, aby neměli potom kvůli nám nějaké zdravotní problémy. Jelikož 23 psů je opravdová smečka, krmit z ruky jsem je nemohla, protože by se mohli třeba poprat.

Bylo fajn, že se nedávno narodili malí chlupáči, mohla jsem si je pochovat a byli opravdu roztomilí. Takový malý husky vypadá trochu jak mládě ledního medvěda.

Pak už přišly na řadu přípravy na samotnou jízdu, protože já jsem odmalička na vozíku, tak jsem se domluvila s paní Henychovou, že mě sveze ona. Nejdřív jsme psům dali trochu nějakého masa, potom se museli navléct do postrojů a nakonec zapřáhnout k saním a to není opravdu nic jednoduchého, protože jak jsou psi natěšení, že poběží, tak opět štěkají, vyjí a jsou neklidní. Holky (Sabina a Adéla), protože jely samy a poprvé, dostaly každá po 2 psech a my s paní Henychovou jsme si vzaly psů šest. Každý pes má ve spřežení své místo. Vzadu jsou ti nejsilnější a vepředu ti nejchytřejší. Neměla jsem vůbec strach, protože jsem věděla, že se mnou jede profesionálka. Jely jsme úplně první, aby obě smečky, které řídily holky běžely za námi, ale i tak občas Adélu smečka trochu pozlobila a asi dvakrát s nimi zapadla. Paní Henychová dávala psům povely na dálku, ale protože se do sebe zamotali, musela mě i když nerada nechat v saních samotnou a jít je rozmotat. V tu chvíli jsem měla maličko strach, protože i když saně byly upevněné tzv. kotvu (druh brzdy) , tak psům se opravdu nechce čekat, oni chtějí běhat. Trochu jsem se bála, aby se mnou neutekli, ale dostala jsem do ruky ještě lano, které v případě, nouze držela na druhé straně paní Henychová. Byl to docela adrenalin!

Když jsme se v pořádku vrátili z projížďky, psi se odpřáhli, já jsem vylezla ze saní, pohrála jsem si se štěňátky, ještě jsme si chvíli popovídali a pak zase domů.

Rozhodně obdivuju lidi, kteří tenhle sport dělají, protože to není nic jednoduchého a ještě k tomu pro ženy je to dost fyzicky náročné zvládnout smečku psů. Příjemným bonusem je také pobyt na čerstvém vzduchu v horském prostředí.

Určitě, ale tenhle výlet všem doporučuji, je to jedinečný zážitek a v případě, že jste na vozíku nebo nějak jinak znevýhodnění, tak je opravdu nutné, abyste s sebou měli doprovod. Někoho kdo vám pomůže například vlézt a vylézt do saní.